Jak jsem si pořídil Prase

Asi to znáte, jsou věci, které víte, že jednou prostě chcete vlastnit, ať už je to motorka, sportovní auto nebo luxusní hodinky. Já jsem vždycky chtěl ČZ 501, vlastně už od doby, kdy jsem k benzínu poprvé přičichnul. Jenže nejdřív na něj nebyl řidičák, pak nějak nezapadalo do touhy po rychlosti, následoval nedostatek peněz, nedostatek času a skončilo to u nedostatku Prasat…

Ten je poslední dobou celkem akutní a čezety se svou cenou šplhají do závratných výšin. No a kamarád jednu měl. Stála ve stodole, čekala, no a že prej jí jednou prodá. Nakonec prodal, trvalo to pět let, pět let obtěžování z mé strany, ale nakonec jsme si plácli. „Moje“ prase je model 501/05, tedy poslední model před nástupem řady 502, ta už měla blinkry a pro mě už to tak nějak nebylo ono. Zato moje 501 disponuje startérem a hlavně větrákem na motoru, což je pro provoz tohoto skútru naprosto nezbytné, tedy pokud chcete skutečně jezdit a ne jen chladit nebo zadírat motor.

Skútr stál zaprášený ve stodole, padlý na pravou stranu, ale jinak ve slušném stavu. Navíc k němu jsou originální doklady, kde je krásně vidět historie motorky, která se držela od roku 1960, kdy jí vyrobili v jedné rodině. Co víc si přát. Skútr jsme vytáhli, vyčistili karburátor, dolili benzín a hle, po hodině vrčel. No co vám budu povídat, takový zvuk prostě chce slyšet každý. Následovala první jízda. Ta je vždy nezapomenutelná, ale s prasetem tak nějak víc. Tahle věc se totiž moc neřídí, spíš si tak samovolně pluje po silnici. Malá kolečka se snaží kontrolovat směr jízdy, ale moc to nejde. Ale to k tomu zkrátka patří a proto takovou motorku chcete.

Pak už muselo na výstavu do Prahy, kde dělalo 14 dní radost návštěvníkům, kteří se buďto ptali svých rodičů, co to vlastně je, nebo vzpomínali na to, jak s ním zamlada jezdili do fabriky nebo k rybníku a řeknu vám, historky to byly úžasné…

Jsem sice zastáncem původního stavu, ale přeci jen pár oprav si motorka zasloužila. Hlavně to chce nové sedlo. Z původního molitanu už nic nezbylo a roztrhaný potah už taky zachránit nešel. Nově potažené sedlo je ale od originálu k nerozeznání a motorce rozhodně sluší. No a pak je tu lak. S tím jsem dlouho váhal, ale nakonec jsem se dohodl s Frantou Bínou, který zrovna rozjel svou vlastní lakovnu a dokázal vyjít vstříc všem mým přáním. Pravá stupačka se prostě nastříkat musela, takže vše dolů, vybrousit, vykitovat a hledat přesnou barvu.

To se nakonec podařilo, jenže při přípravě na lak se našla tu prohnilá nádrž, tam prohnilá karoserie u řadičky a stříkalo se nakonec víc, než jsem chtěl, i tak to ale nemusel být celolak, za což jsem vděčný. Na komaxit nakonec putovala podsedlová část, která to už zkrátka potřebovala a nešlo jinak. Stejné to bylo s koly. Ta se dají kompletně rozebrat, což je pro lak ideální. No a pak už jen detaily, jako výměna pár prohnilých kabelů elektriky, výměna vzduchového filtru, který vypadal, že motorka jezdila v kaolinovém lomu, rozleštění chromů a mohlo se kompletovat.

Výsledek je nakonec nad očekávání, podařilo se zachovat originalitu motorky i s typickými odřeninami exponovaných míst, ale zároveň je tu i elegance krásné kapotáže nezaměnitelného stroje. V zimě už plánuji jen přezutí na nové pneumatiky, protože původní ztuhlé Barumky už pro jízdu rozhodně nejsou to pravé a hlavně nebudou moc bezpečné.

A to je asi celý příběh jednoho splněného snu. ČZ 501 je už legendou a na ulici udělá víc poprasku, než jsem čekal, tolik mávání a pohledů nezažiju ani na své Vespě nebo moderních motorkách, zkrátka kam přijedete, zastaví se čas. No a o tom to vlastně je☺