fotka

S Hondou PCX na Balkán - Díl třetí

  • vydáno: 30.10.2014
  • autor: Otto Büchler

 

Osiječko Rádler
Třetí den ráno nás probudilo hřmění a drobný déšť, který nám bubnoval do stanu. Bleskurychle
jsme se probrali a vystrčili naše hlavy ze stanu. Podívali jsme se směrem odkud hromy zněly a viděli šedou oblohu. Oblékli jsme se, zabalili si ve stanu a v nepromocích vyběhli ven. Sbalení nám mohlo trvat asi tři minuty a co nejrychleji na mokré silnici jsme se vydali směrem do nejbližší vesnice. Ve vesničce jsme se schovali pod deštníkem místní hospody. Nahráli jsme vám také jedno video, které si můžete prohlédnout zde. Stihli jsme si během dlouhé průtrže mračen uvařit čaj, nasnídat se, přesunout soubory z kamery do notebooku, urovnat naše věci opět na své místo a když přestalo pršet, ukončili jsme náš ranní rituál a vyrazili směrem Osijek.
 
 
 
Pil jsem alkohol před jízdou
Cesta nám vždy ráno ubíhala opravdu rychle. Bylo pod mrakem, silnice pomalu usychali a nám se jelo skvěle. Měli jsme plno energie, jídla, vody. Cestu lemovaly pole s kukuřicí, melouny, slunečnicemi, kukuřicí a zase slunečnicemi a takhle dokola v libovolném pořadí. Dlouho jsme na cestě neviděli žádná auta a my se blížili k městu. Pak jsem uviděl pole se žlutými melouny. Nedalo mi to a otočil jsem se. Chvilku jsme stáli na krajnici, nikdo nejel a nikdo nikde nebyl, tak jsem skočil do pole a jeden menší meloun přinesl. Schovali jsme si jej do batůžku a pokračovali se skvělou náladou, že si dáme meloun. Oba jsme byli natěšení až překročíme naše první hranice kde budeme muset ukazovat pasy. Netrvalo to dlouho a okolo poledne jsme dojeli k hranicím. Na hranicích nás příjemně překvapilo to, že tam nebyla žádná fronta kamionů ani osobních automobilů. Než celník zkontroloval naše pasy všiml si naší kamery a řekl nám, že je zde zakázáno natáčet nebo fotit, tak jsem raději kameru vypnul.
 
Opalující se žába
Překročení hranic nám trvalo asi 30 sekund. V Osijeku jsme se setkali Vedranou což je dívka u které jsme si domluvili nocleh, Představila nám své známé a zavedla nás na skvělé místo pod jménem "Kopačky Rit". Užili jsme si zde skvělou atmosféru nedotčené přírody v místním baru a ochutnali tamní ovocné pivo Osiječko.  Povídali jsme si skoro především o kameře GoPro, zkušenostech s cestováním a vyprávěli si příběhy co se nám po cestě stalo. Po několika hodinách jsme se museli rozloučit a pokračovat svou cestou. Chtěli jsme vidět rozbořené domy válkou a tak jsem bez mapy vyjel. Po asi 60 km jsem zjistil, že jedeme úplně špatně a to díky mapě z roku 1974, kde nebyly netuším proč, nové silnice zakresleny. Tak jsme se otočili  čelem vzad a jeli opět do Osijeku.  Hlavní silnice směrem na Vukovar byla zavřená a nás čekala další nechtěná objížďka, která nás zdržela. Než jsme dorazili na další hranice projížděli jsme krásnou krajinou plnou vinic a rozbořených nebo rozstřílených baráků. Udělali jsme několik fotek a konečně sjížděli k našemu zatím nejočekávanějšímu hraničnímu přechodu s tím, že už nebudeme v Evropské Unii. Srbové na hranicích byli milí a nechtěli po nás žádné prohlídky ani papíry od motorky. První srbské kilometry byly pro nás velmi příjemné, lidé se otáčeli, občas mávali. Do druhého největšího města Srbska jsme dojeli asi po hodině jízdy od překročení hranic. Komunikace byli v dobrém stavu a řidiči si už jezdili skoro jak chtěli v protisměru jsme potkali pouze cyklisty.
Srbské kostely na okraji města Novi Sad
Nedaleko vesnice Banstol nás opět překvapila bouřka. Už jsme věděli, že budeme opět durch mokří, jen jsme doufali, že nás ta bouřka mine a pořád jsme jeli vpřed. Nakonec k nám dorazili i první dešťové kapky a bylo jasné, že se musíme obléci do nepromoku. Zastavili jsme na odbočce a dali skútr na boční stojánek. Museli jsme se strašně smát, když při oblékání tašek do nepromokavých obalů se nám zvrhla motorka na bok. Motorce se nic nestalo a já jsem byl rád, že jsem měl kameru pořád zapnutou. Během minuty byl déšť tak silný, že po několika ujetých metrech jsme neviděli auta před sebou ale pouze jejich výstražná světla. Pokračovali jsme asi dvaceti kilometrovou rychlostí v před. Po dvou velmi
Obrovské hlavní silnice centrem města

dlouhých kilometrech nás potkala benzínová pumpa, kde jsme se velmi rádi zastavili. Stáli tam i všichni místní, kteří se rozhodli neriskovat a počkat až déšť ustane. Od místního pumpaře jsme dostali dvě sladké tyčinky. Bylo to asi tím, že z každého našeho oblečení asi kapala voda a vypadali jsme naprosto zníčeně. Do Bělehradu už nezbývalo moc a když už přestalo pršet, byli jsme na perifeii, kde provoz velmi rychle houstl. Největším oříškem bylo pro nás centrum a netušili jsme jak se dostat směrem na vesnici Vrčin, která se nacházela 15 km od Bělehradu. Skoro celou cestu Bělehradem, hlavním centrem jsme jeli podle intuice správně, ale nakonec jsme si udělali asi pěti minutovou zajížďku, než jsme se dostali na autoput. Když jsme viděli velkou zelenou ceduli a na ní nápis Vrčin 10 km, byli jsme šťastní. Dálnice byla skvělá, tříproudová a my jsme se za tmy snažili jet co nejrychleji. V dáli už opět byla bouřka, která nás zasáhla až po ubytování a vybalení věcí. Lidé, u kterých jsme bydleli byli na první pohled velmi příjemní, milí a fajn. Cítili jsme se jako doma.
Bloudění podvečerním Bělehradem
Čekala nás večeře o třech chodech a samozřejmě dlouhá výměna zážitků z cest. Nejprve jsme plánovali přespat pouze jednu noc, ale po zkušenosti s deštěm a možností prohlídnout si pořádně Bělehrad jsme se rozmysleli a zůstali jsme na dvě noci. Dali jsme opět nabíjet všechnu naší elektroniku a šli spát. Byli jsme šťastni, že nemusíme mokří spát někde ve stanu, bylo to xkrát lepší než hotel.
 
Srbský řízek plněný sýrem, domácí šopský salát, rýže s žampióny, domácí višňová limonáda
 

 

reklama

Novinky na SKUTRMANIA.CZ
Novinky na QUADWEB.CZ
Novinky na OFFROADWEB.CZ
Copyright © 2010-2017 Skutrmania.cz