Yamaha TMAX DX 2017

První seznámení s Yamahou T-Max si budu pamatovat zřejmě ještě hodně dlouho, ne za vše však může stroj samotný. Ale nepředbíhejme…

Skútr si vyzvedávám ve firmě Y-moto na Vrbovce, kde se mi dostává i krátkého zaškolení ovládání. Je to na místě, protože náš testovací model je nejvyšší verze DX v plné palbě, vybavená vyhřívanými hefty i sedlem, elektricky nastavitelným větrným štítkem, dvěma mapami motoru, tempomatem a kontrolou trakce, o ABS myslím ani není třeba se zmiňovat. Klíček můžete nechat v kapse, skútr se zapíná a vypíná pomocí tlačítek, z nichž to vypínací slouží i pro zamykání řídítek a po krátkém podržení i k zamknutí hlavního stojanu ve vyklopené poloze, takže skútr z něj již nejde sundat. Pěkná vychytávka. K designu nemám výhrady, agresivní zamračený předek přechází do elegantních linií na boku a končí sportovně střiženými světly na zádi. Hodně mne nadchlo vybavení podvozku. Jako se říká, že u aut dělají 30% vzhledu kola, u mne to u motorek platí o podvozku. Zde také na první pohled vidím rozdíl mezi řadou X-Max 300/400 a právě T-Maxem, kdy je na podvozku nižší řady vidět, že se zde trochu šetřilo, a působí minimálně o třídu laciněji, ačkoliv celkový design skútru bych hodnotil možná ještě o malinko lépe než u T-Maxu. Je ale jasné, že si Yamaha musela nechat nějaké trumfy pro svou vlajkovou loď, takže tu máme nádhernou zadní kyvku s centrálním tlumičem a hlavně přední USD vidle s radiálními třmeny, což je kombinace, o které si před 15ti lety mohly nechat zdát i supersportovní šestistovky. Víc už by snad byly jen zlatý Öhlinsy a monobloky od Bremba, což ale pochybuji, že by někdo dával v sérii na skútr (nebo že by přeci jen ano? Nechte se překvapit příště :-) ). Dost ale bylo spekulací, je čas vyrazit…

Po nastartování motor hezky a relativně nahlas přede, i když na objemné koncovce je vidět, že i zde se muselo hodně ustupovat EURO normám. Po rozjezdu mi opět připadá, že je zde málo místa na nohy, což mne u takovéhoto luxusního korábu překvapuje o to víc. Středový tunel je příliš široký a při mé tendenci svírat motorku koleny mne tlačí zboku nad kotníky. Ani na délku zde není prostoru nazbyt, a to se domnívám, že má velikost bot 44 není nikterak nadstandardní. Ale i v tomto případě jde jen o zvyk a o to najít si tu správnou polohu. Jinak je pozice za řídítky samozřejmě nadmíru pohodlná. Díky větrnému štítku na vás nefouká, řídítka jsou hezky široká, stejně tak sedlo. Přístrojovka, které dominují dva velké analogové budíky, vypadá spíš jak z nějakého luxusnějšího auta. Mezi budíky je pak veliký přehledný TFT displej, který zobrazuje všechny důležité informace a s jehož čtením jsem neměl problém ani na ostrém slunci. Při pohledu do zrcátek zjišťuji, že je potřeba je přenastavit, na což jsem před jízdou samozřejmě zapomněl. Jelikož jsou hodně vepředu, nelze tento úkon dělat za jízdy, ale musím kvůli tomu zastavit. Výhoda tohoto umístění je naopak ta, že nekoukáte dozadu přes ramena, která vám zabírají půlku výhledu, ale jakoby kolem zápěstí pod rukama, čili je výhled vzad téměř ničím nerušen.

Vesměs poklidná seznamovací jízda Prahou se mění ve chvíli, kdy potřebuji sjet na pražský okruh a pokračovat do Kladna. Pravý pruh se štosuje dlouho dopředu a zdálky vidím, že na okruhu doprava víceméně stojí. Sekunda na rozmyšlenou, zda sjet a pokusit se proplést mezi auty, nebo dát na svůj orientační smysl a pokusit se to někudy objet. Ještě vmžiku okem přeměřím proporce skútru a usuzuji, že s tímto se mi proplétat mezi auty opravdu nechce. Pokračuji tedy rovně a sjíždím do protisměru. Zde se objevila první zásadní trhlina mého plánu. Přestože to na Barrandově znám a jezdím zde celkem často, v tu chvíli jsem si nevím proč v hlavě představil sjezd z Evropské, což uznáte, že je celkem rozdíl. Takže místo následného domnělého sjezdu na Karlovarku mi nezbývá než jet Lochkovským tunelem a sjet na D4, kde si vybavuji, že jsem kdysi zahlédl značku sjezdu na Kladno. Samozřejmě mi po chvilce dochází, že si to opět s něčím pletu (zřejmě s D5), ale beru to sportovně a aspoň si skútr osahám a trochu se projedu. Jediné, co mi to trochu (trochu více) kazí, je silný boční vítr. Chvilkama mám pocit, že mne to sfoukne z motorky, přední štítek se klepe tak, že mám strach, že brzy ulítne, a raději ho dávám do nejnižší polohy. Když si říkám, že už to snad ani nemůže být horší, začíná pršet. Pro jistotu tedy raději sjíždím na nejbližší benzínku a zahanbeně se koukám do telefonu na navigaci, jestli existuje nějaká šance, že bych se tudy mohl dostat domů. Naštěstí mi svitla špetka naděje. Hned příštím sjezdem u Mníšku pod Brdy jsem se měl napojit na trasu, kterou moc dobře znám, a jezdím tudy k babičce na vysočinu, abych se vyhnul nudě na D1. Mníšek-Řevnice-Karlštejn-Beroun-Kladno. No jo, ale něco jiného je jet po známé trase, a něco jiného je se na ni z neznámého místa napojit. Takže se sice napojuji, ale jelikož moc nevím kde přesně a nepoznávám žádné povědomé místo, raději se otáčím, abych si zbytečně nezajel. Po pár kilometrech konečně poznávám benzínku a chci zde tedy sjet a znovu se otočit, protože jsem jel před tím samozřejmě dobře. Jenže mírně zazmatkuji a místo sjezdu na benzínku trefuji sjezd na dálnici. To již doslova leje, a já, v tu chvíli v domnění, že nyní již skutečně jedu po D5, jsem ve výsledku rád, že si ušetřím čas, zatáčky na Karlštejně bych si v tomto počasí stejně moc neužil. Samozřejmě už určitě tušíte, že jsem sjel zpátky na D4 a vracel se do Prahy přesně tam, kde jsem před 40ti minutama začal. Tentokrát, již s dosti pošramoceným egem, nemám sílu ani chuť cokoliv vymýšlet a rezignovaně tedy přijíždím ke koloně s tím, že nebudu zbytečně riskovat a předjíždět budu pouze tam, kde bude dostatek místa. Nakonec to ovšem vůbec není tak hrozné, jak jsem si představoval, přeci jen už mám skútr trochu víc v ruce, a tak kolonu bez problémů, navzdory stále silnému dešti i větru, zdolávám…

Tolik tedy k prvnímu seznámení, rozhodně jsem neměl v úmyslu dělat z článku cestopis, jen jsem chtěl trochu přiblížit pointu z úvodu. Nutno však poznamenat, že to vše jsem absolvoval v rychlostech, o kterých si může většina ostatních skútrů nechat zdát i za ideálních podmínek. Nicméně po příjezdu domů jsem rád, že to mám již za sebou, přestože veškeré oblečení mám překvapivě téměř suché. Při parkování se mi pak potvrzují celkové rozměry, když je to první jednostopý stroj, který neprojede brankou, ale musím otevřít půlku vrat.

Zmíněnou cestu kolem Karlštejna nakonec přeci jen absolvuji, protože o víkendu je již počasí o dost lepší a navíc využívám možnost doprovodit kamaráda s BMW F650 GS na Slapy. Ze začátku mám sice trochu strach, že nebudu stíhat, ale ten se brzy ukazuje jako neopodstatněný a cestu absolvujeme ve svižném tempu. V okolí Karlštejna je samozřejmě nutné v tuto roční dobu a za tohoto počasí brát v úvahu nával cyklistů, kteří průjezd tímto místem značně komplikují. Ve zdejších serpentinách mne ale Yamaha příjemně překvapuje. Jeden by při pohledu na ní řekl, že to bude hlavně polykač kilometrů na táhlých silnicích s dobrým povrchem, nejlépe pak na dálnicích, kde si dáte nohy nahoru a jedete skoro jako na cruiseru. To je do určité míry samozřejmě pravda a tam se cítí nejlépe, ale musím říct, že ani zde, v utáhlých zatáčkách, z nichž rozhodně ne každá má ideální povrch, se nenechala nijak zahanbit. Naopak, po přepnutí do sportovního módu je okamžitě cítit ostřejší reakce na plyn a skútr vystřeluje ze zatáček jako z praku. Až mne překvapilo, jak dokáže 46 koní cvičit se strojem vážícím přes dva metráky, s mou maličkostí skoro tři. Ani předjíždění pomalejších aut na krátkých rovinkách není problém. Na brzdy se můžete spolehnout, a i když jsem na základě jejich specifikace čekal možná o trochu větší počáteční zákus, stěžovat si rozhodně nebudete a alespoň vás nevyděsí. Dávkování a cit na obou páčkách jsou potom příkladné. Podvozek je pevný a tuhý, ale přesto se dokáže i v zatáčce vypořádat s nějakou tou nerovností a pokud nenalítnete do vyloženě velké díry, ani vás to nijak nerozhodí. Mimochodem, kolega po krátkém svezení na T-Maxu prohlásil, že na naše silnice skutečně víc není potřeba, a to jeden čas jezdil i na některými obávané ZX-10R 2004 (tímto zdravím Mildu :-) ).

Jestliže u mne panovaly nějaké předsudky ohledně jízdy v serpentinách a utažených zatáčkách, o jízdě po městě to platilo dvojnásob, protože už od pohledu skútr nevypadá jako typická městská štika. I zde se však obavy vcelku rychle rozplynuly. Ze začátku byl sice pohyb po městě trochu nejistý a křečovitý, ale opět jde pouze o prvotní nezvyk a po čase už si se skútrem hrajete rozměrům a váze navzdory. To se příliš nezmění ani se spolujezdcem. Ten si lebedí na širokém pohodlném sedle stejně jako řidič, a přestože mi kdysi přítelkyně po svezení na SP-1 říkala, že za mne na motorku již nesedne, tady se jí líbilo a klidně by si prý dala říct znovu i na delší výlet. Pro použití ve městě pak hovoří velký zavazadlový prostor, kam se dá uložit i nějaká ta taška s nákupem. Výrobce avizuje, že se pod sedlo vejdou dvě otevřené přilby, což jsem neměl možnost vyzkoušet, ale do přední části jsem jen tak tak narval integrálku, protože sedlo řidiče je zespodu dost vyboulené.

Nakonec jsem si nechal zřejmě tu nejhorší zprávu, a tou je cena. Pro někoho jistě pochopitelná a opodstatněná (od roku 2001 se prodalo již 233 000 těchto skútrů a jedná tak o velmi úspěšný a oblíbený model značky), pro někoho již méně. Já se řadím spíše do druhé skupiny a přestože jsem se na každou jízdu s Yamahou T-Max DX neskutečně těšil a stala se pro mne velice příjemným společníkem, přestože se v dané kategorii jedná o prémiový model prestižní značky, což vám při jízdě dává neustále najevo, ať již vzhledem, kvalitou zpracování, pohodlím nebo jízdními výkony, tak při prvním pohledu na cenu se mi málem protočily panenky. U této nejvyšší specifikace činí téměř 355 tisíc, což je skoro o 200 víc, než zmíněný X-Max 300. I základní verze T-Maxu, ochuzená o vyhřívání sedla a heftů, dvě mapy motoru a elektricky nastavitelný štítek, stojí 315 tisíc, což je stále 2x tolik. Za ty prachy bych zřejmě i já oželel ten lepší podvozek, což ale samozřejmě ani zdaleka není jediný rozdíl mezi oběma modelovými řadami. Doufám, že se mi podaří menšího bratříčka také někdy otestovat, abych mohl alespoň na dálku oba stroje lépe porovnat. Asi to na web o skútrech úplně nepatří, ale kdybych já měl to „nezáviděníhodné“ dilema, za co nového z jednostopého světa utratit 355 tisíc, zřejmě bych volil osvědčenou a zábavnou Yamahu MT-07 za 175, k tomu ostré enduro SWM RS500R za 165, ke kterému bych přikoupil motardová kola, a myslím, že by mi v garáži nic nechybělo. Jedna věc vlastně ano, okruhovka… :-)

Další články z rubriky: